Postřehy z Paříže

Pět dnů uteklo jako voda, a tak se naše výprava v pátek slavnostně vrátila z Paříže. A protože jsem vám před odjezdem slíbila, že se podělíme o všechny zážitky, pokusím se shrnout ty nejzajímavější momenty.

Výhled z Eiffelovky stál skutečně za to…

Po devatenáctihodinové cestě autobusem nás Paříž přivítala deštěm. I přesto jsme statečně vyrazili do ulic, ze všech stran jsme si obešli Vítězný oblouk a konečně jsme ji spatřili na vlastní oči- 324 metrů vysokou Eiffelovu věž. Abychom se dostali až na vrchol, museli jsme dvakrát změnit výtah, ale stálo to za to. Přestalo pršet a nám se naskytl úchvatný výhled na celé město, který se nedá slovy popsat. Dalším zážitkem prvního dne byla návštěva muzea d´Orsay, kde nás nejvíce zaujaly impresionistické obrazy, zejména Renoira bych si klidně uměla představit doma v jídelně, a pak také dlouhé fronty u kaváren, ve kterých jste museli strávit i desítky minut, abyste si to kafíčko zasloužili.

Eiffelovka stokrát jinak…

Ve středu jsme navštívili moderní čtvrť La Defense, jež se architekturou zcela liší od zbytku Paříže- na betonové desce se tu tyčí samé mrakodrapy. Poněkud kýčovitě zde působilo kouzelné vánoční městečko přímo pod La Grande Arche (Velký oblouk), které jsme samozřejmě nemohli vynechat. Odpoledne jsme pak opět strávili v historické části města, a sice v Montmartre, jemuž vévodí velkolepá bazilika Sacre Coeure, a podvečer jsme si zpříjemnili projížďkou na lodi po Seině a kochali se pohledem na romanticky osvětlené památky a samozřejmě Eiffelovku.

MOULIN ROUGE…

Třetí a poslední den patřil slavnému Louvru. Zde jsme několik minut v němém úžasu zírali na záhadný úsměv Mony Lisy a také jsme se neustále vraceli a hledali, protože tohle světoznámé muzeum není zrovna zřetelně značeno a většina zaměstnanců nemluví anglicky. Následovala procházka ke katedrále Notre- Dame, tu asi znáte z románu Viktora Huga, a poté jsme se již metrem přemístili na náměstí Bastily.

Účastníci zájezdu…

Odtud jsme se pěšky prošli Židovskou čtvrtí (výrazně nám připomínala pražské Staré Město) až ke kulturnímu centru Pompidou (dům naruby- všechny trubky a roury se nacházejí zvenku). Po dvouhodinovém rozchodu, který jsme většinou věnovali nakupování francouzských sýrů a jiných dárků, jsme byli definitivně připraveni k odjezdu.

Zajímavá tradice…

Než se s vámi rozloučím, dovolím si zmínit ještě pár osobních postřehů. Mohu potvrdit, že francouzská kuchyně je zejména ve srovnání s tou anglickou opravdu výborná. Francouzský toustový chléb je sladký a chutí připomíná naši vánočku. Cesta metrem se vám vyplatí pouze na delší vzdálenosti, neboť podzemní chodby, které vedou ke stanicím, připomínají bludiště a jednotlivé stanice jsou příšerně daleko od sebe. Pokud chcete v Paříži zapadnout a nevypadat na první pohled jako turista, musíte se obléct elegantně (sportovní bundy, tenisky a kšiltovky jsou tabu!), vaše kožené boty musí být naleštěné, doplňky k vašemu černému nebo hnědému kabátku musí být sladěné, ale hlavně musíte vonět! Našli jsme i pár podobností mezi obyvateli Londýna a Paříže: v obou městech lidé neustále a za každého počasí běhají, většina místních obyvatel je naprosto štíhlá (faktem je, narazit na obchod s potravinami je docela umění), Pařížané však nejsou tak otužilí a permanentně a všude kouří.

Fotograf Honza v roli fotografovaného…

Opravdu doufám, že jsem Paříž neviděla naposledy, a vám všem vřele doporučuji ji navštívit, a to co nejdříve, protože pro studenty je vstup do většiny památek zdarma. Loučím se s vámi a už dnes vám předběžně slibuji, že za dva roky bych chtěla zorganizovat podobný výlet, ovšem pro změnu do Anglie. Máte-li zájem, můžete začít šetřit.

Foto Jana Muroňová a Jan Muroň, text Renata Doležalová