UŽ SE MĚNÍM NA ČTENÁŘE, ZAČNU ČÍST ZE SLABIKÁŘE. NAPŘED SLOVO, POTOM VĚTU, BRZY POROZUMÍM SVĚTU. RYCHLE POJĎ SI SE…
Září rychle uteklo a z prvňáčků se stali školáci. Víte, jak se to pozná ? Že nesedí o přestávce zaraženě v lavicích , ale tak trochu divočí na koberci. Ale nejen tak. Nepotřebují maminku k tomu, aby jim nachystala věci na lavici, zamkla a odemkla šatnu, zanesla plný tácek talířů na místečko v jídelně. Umí už číst písmena s, m, a, psát jedničky a dvojky, porovnávat prvky.
Jen to psaní je strašně velká dřina. Oči vidí, jak má tvar písmenka vypadat, jen ruka si dělá , co chce. A ještě k tomu paní učitelka vyžaduje, aby na tu tužku netlačili, drželi ji správně, nevrtěli se, nehrbili se, nepsali takzvaně nosem. Po takovém úsilí přijde k duhu každá hra. Například Baba ksichtka nebo hra Starý hluchý žralok.
Také když se jde ven na vycházku, to je taky fajn. Když je však zamračeno, pak je nejlepší vyběhat se v tělocvičně, nebo si něco pěkného vyrobit. Ve škole se zdá, že pořád zvoní. To vyučovací hodiny utíkají hrozně rychle. V dalším měsíci se můžeme těšit na podzimní prázdniny. To si doma zase odpočineme a pak s chutí do školy.
Foto a text Zdenka Závodná
Další příspěvky
