Vzpomínky na lyžák v hodině slohu

Co si budeme povídat. Po týdnu plném lyžování, her a skvělých zážitků se sedmákům zpět do školních lavic příliš nechtělo. V hodině slohu ale ještě jednou společně zavzpomínali, jak parádně se na lyžařském kurzu ve ski areálu Karlov měli.

Můj nejlepší zážitek z lyžáku…

Prostřednictvím slohové práce tak mohli alespoň zprostředkovat nejlepší momenty spolužákům, kteří se lyžáku nezúčastnili. Nejprve všichni oprášili své dřívější poznatky o slohovém postupu vypravování.

Musím přidat přímou řeč…

Žáci si zopakovali, jaké náležitosti musí tento útvar splňovat. Připomněli si, že působivost vypravování zesiluje přímá řeč, že vypravování by mělo čtenáře zaujmout barvitým a překvapivým dějem, že je zapotřebí postupně vyvolávat napětí.

A jak se krátké slohové práce 7. A povedly? Sami posuďte alespoň některé z nich.

Můj nejlepší zážitek z lyžáku

Markéta Kociánová 

Největším zážitkem pro mě byla středeční diskotéka. Té předcházela hra paní učitelky Glötzerové – tanec s pomeranči.

Hra spočívá v tom, že spolu tančí kluk a holka, čelem mezi sebou drží pomeranč, který jim nesmí spadnout na zem. Kdo vydrží na parketu nejdéle, vyhrává.

Já jsem tančila se svým bratrancem. S pomerančem to nebylo vůbec jednoduché. V jednom kuse nám sjížděl z čela. Dopadlo to tak, že já jsem ho držela uchem a Jirka okem.

Na závěr zůstaly tři dvojice. Nejprve jsme vyřadili paní učitelku Akritidis Čtvrtníčkovou s Danem Kmínkem. Paní učitelka říká, že prý nesportovním chováním. Ale já, Jirka a nesportovní chování? To nejde dohromady!

Na parketu jsme zůstali my a manželé Vyležíkovi. Ti do nás stále naráželi a šťouchali. A jak se říká: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá…“

„Jóóó!“ vykřikli jsme s Jirkou radostně. Vyhráli jsme. Paní Vyležíková a pan Vyležík jen smutně odcházeli z parketu.

Na tento zážitek nejspíš nikdy nezapomenu.

Patrik Tarabík

Za největší zážitek z lyžařského kurzu považuji lyžování na svahu Olomoučák v Karlově.

Ve čtvrtek odpoledne si družstvo Lavin a Rychlých střel mohlo vybrat, kam vyrazí lyžovat. Pan učitel Valeček navrhnul právě nejprudší a nejnáročnější svah celého ski areálu, Olomoučák.

Většina z nás s tímto nápadem nadšeně souhlasila. Musím se přiznat, že jsem měl trochu obavy. Z černých sjezdovek mám prostě respekt. Ale řekl jsem si: „Když už jsem tady, tak to zkusím.“

Vyjeli jsme nahoru, rozcvičili se a vyrazili. Během první jízdy jsem se hodně bál. Spadnul jsem asi čtyřikrát. Terén byl náročný. Rozježděný sníh a pod ním ledové plotny. Nakonec jsem strach překonal a sjel až dolů k lanovce.

Následující jízdy jsem si už vychutnával. Sice jsem ještě několikrát spadnul, ale strach byl ten tam. Po téměř dvou hodinách lyžování pro nás přijel autobus a odvezl nás zpět na chatu.

Doma jsem potom o zážitcích z lyžáku vyprávěl rodičům. Taky jsem mohl zamachrovat, že jsem sjel černou sjezdovku.

 

Eliška Hajná

Když jsme s holkami na pokoji zjistily, že naše kamarádky jsou ubytované přímo nad námi, rozhodly jsme se, že se s nimi večer spojíme.

Po ohlášení večerky jsme již na pokoji očekávaly pana učitele Valečka, až přijde vysbírat mobilní telefony. Zaťukal, vstoupil a než se stihnul vzpamatovat z našeho nepořádku, spustila na něj Veronika legračním ruským přízvukem: „Ja vam nedam mobil, děte o dum dal.“ Všechny jsme vyprskly smíchy. Usadil nás až pan učitel, když začal opravdu mluvit rusky. Potom od nás vybral telefony, rozloučil se a odešel.

Jakmile zaklaply dveře, Veronika vylezla z postele, otevřela okno a začala volat směrem k hornímu balkonu našich kamarádek, s nimiž jsme si domluvily večerní pokec. Okno bylo dokořán a Verča vydávala náš smluvený signál: „O u o u o u…“ Nikdo se neozýval, a tak Veronika začala naléhavěji: „U u u u…“ Stále nic. „Ony jsou snad hluché,“ řekla jsem. Holky se nám prostě neozvaly. „Já se na ně můžu vykašlat,“ vyhrkla Verča a sedla si na postel.

Zbytek večera jsme se zabavily chytáním světýlka laseru na stěně a strefováním se piškotů do pusy.

Foto archiv školy a Nela Akritidis Čtvrtníčková, text Nela Akritidis Čtvrtníčková